Desatero o vzdělávání

Roman přešel na druhý stupeň na školu, kde jsou zavedeny rodičovské schůzky za účasti rodičů, dítěte a učitele. Z minulé školy byl zvyklý na to, že rodiče chodí na schůzku dvakrát ročně a pokaždé přišli se špatnou náladou, protože paní učitelka jim vždy přísně vytkla, co vše měl Roman v nepořádku, v kterých předmětech nemá dobré známky a jaké měl problémy s chováním. Teď se měl poprvé zúčastnit této schůzky s rodiči a paní učitelkou. Na schůzku se musel připravit, věděl, že bude sám mluvit o tom, jak se mu na nové škole daří, jaké má výsledky a co může sám udělat pro to, aby se mu učení dařilo. Zpočátku měl trému, ale atmosféra byla příjemná, tak brzy na trému zapomněl a plynule mluvil o tom, co se jak na nové škole daří. Přinesl si své portfolio, které mu pomáhalo vysvětlit, co se učí, co mu jde a co ne. Pak dostali slovo rodiče, kteří mluvili o svých zkušenostech s novou školou a jaké změny u Romana vidí. Paní učitelka přidala svůj pohled, v čem vidí u Romana silné stránky a kde u něj vidí zlepšení a přidala doporučení, co by mu pomohlo, na co by měl soustředit svoji pozornost, pokud bude chtít udělat další pokrok. Romana příjemně překvapilo, jak si rodiče i paní učitelka cení jeho práce, kolik toho o něm vědí, a učení mu najednou připadalo docela zajímavé.

Základní škola na okraji Prahy má výbornou zkušenost s aktivním používáním třídních pravidel. Na začátku školního roku žáci spolu s učitelem v komunitním kruhu diskutují, zda je či není potřeba, aby ve třídě existovala pravidla pro společné soužití a spolupráci. Pokud se skupina shoduje na tom, že jsou pravidla užitečná, pracují děti na jejich vzniku – společně se zamýšlejí nad tím, co jim při učení ve třídě pomáhá, co je brzdí a za jakých podmínek se jim dobře pracuje (např. „když jeden mluví, ostatní naslouchají", „když si v učení nevím rady, hledám pomoc nejdříve u spolužáků", „když je mi nepříjemné, co mi druhý dělá, řeknu mu to" apod.). Některá pravidla vznikají až v průběhu roku na základě konkrétních událostí nebo konfliktů ve třídě. Dohody o znění pravidel musí odsouhlasit všichni členové třídy. Každá třída má své priority a potřeby, a proto jsou pravidla v každé třídě jiná. Pravidla jsou také dětmi různě výtvarně či graficky zpracovávána a umožňují kolektivu třídy udržovat dobré vztahy po celý rok. Učitelé tento způsob práce považují za projev vzájemného respektu a zároveň jsou pro ně užitečným pomocníkem, který vede děti k větší zodpovědnosti a který posiluje dobré vztahy ve třídě.

Tato škola je na první pohled inspirativní prostor. Vnitřek je světlý, kromě velkých oken je vidět i skrze prosklené průhledy do tříd. Na chodbách jsou pohodlná místa pro učení i na trávení volných chvilek, několik zákoutí s volně přístupnou knihovnou, různými měřidly, mikroskopem, zařízení pro drobné pohybové aktivity. Existuje konsensus na tom, kde je a kde není dovoleno využívat mobilní technologie. Nástěnky jsou plné vzdělávacích materiálů, všudypřítomné jsou výsledky práce dětí. Rovněž zahrada je uzpůsobena pro učení i volný čas. Učí se v zastřešené učebně, někdy je příjemné sedět jen volně v kruhu na trávě nebo pod stromy. O část zahrady pečují hlavně děti – mají tam bylinkový záhon a arboretum, které si po ročnících předávají. Promyšlené uspořádání prostředí školy významně ovlivňuje jak kvalitu učení, tak i atmosféru ve škole.

Viktorie začala v pěti letech hrát na klavír v základní umělecké škole, klavír ji velmi bavil. Čím více doma trénovala, tím více hraní přinášelo výsledky. Účastnila se národních i mezinárodních soutěží. Jak vyrůstala, tak i konkurence byla větší. A o to nervóznější se stávala paní učitelka. Hodiny klavíru začaly být plné nervózní atmosféry, přestaly Viktorii těšit a začala chodit na hodiny s bolestí břicha, doma přestávala trénovat. Pro Viktorii to bylo natolik těžké, že nakonec přešla s obavami k jiné paní učitelce. Atmosféra na hodinách se změnila, nová paní učitelka umí Viktorii povzbudit, pokud jí něco nejde, vysvětlí a poradí. Nikdy nekřičí a je velmi chápavá. Skladby si vybírá sama Viktorie a konzultuje výběr s učitelkou. Často jsou to skladby až obdivuhodně těžké. Viktorie začala trénovat opět sama od sebe a s chutí, bez nucení rodičů, několik hodin denně. Její touha je studovat konzervatoř. Protože nová paní učitelka Viktorii důvěřuje a dokáže tuto důvěru promítnout do jejich vzájemného vztahu, zásadně pomohla Viktorii dále rozvíjet její talent.

5. Do 3. třídy ZŠ nastoupil nový žák, Jaroslav. Pochází z židovské rodiny. Rodiče si přejí základní dodržování pravidel tradičního židovského jídelníčku a náboženských zvyků. Nejvíce je to znát během školy v přírodě. Některé děti se Jaroslavovi vysmívají, potom i nadávají. Jaroslav začíná svůj původ vnímat jako překážku, která mu brání získat kamarády. Proto se třídní učitelka dohodne s Jaroslavovou maminkou, aby přišla do vyučování i s Jaroslavovými sourozenci. Rodina společně ukazuje, jak bydleli v Izraeli, co je tam jiné, vysvětlují, jaké zvyky dodržují a jak vznikly, společně si pochutnají na tradičních sladkostech, které Jaroslav s maminkou připravili. Děti jsou překvapeny, že Jaroslav mluví plynně třemi jazyky, zná hebrejské písmo. Vyprávění je velmi zaujme a Jaroslavovy zvláštnosti se pro ně najednou stávají zajímavými výjimečnostmi. Jaroslav se cítí mnohem lépe a děti ho již respektují a neposmívají se. Učitelka se nechá touto událostí inspirovat a zvažuje, zda by bylo podobnou cestou možné pomoci se začleněním do kolektivu a vzájemnému poznání i dalším novým členům třídy.