Desatero o vzdělávání

V malotřídní škole v L. děti plánují svou týdenní činnost na základě myšlenkové mapy, kterou společně s paní učitelkou vytvářejí každé pondělí ráno po příchodu do školy. Učitelka nabízí dětem několik ústředních témat/motivů. Děti si vyberou téma, které je nejvíce zajímá. Na toto téma společně vytvářejí myšlenkovou mapu, v níž se objevuje vše, co k dané oblasti děti napadá. Myšlenky a nápady jsou společně rozřazeny do kategorií podle obsahu, typu činností i náročnosti zpracování. Myšlenková mapa je postupně ve spolupráci dětí a učitelky „přetavována" do týdenního plánu činností. Finální plán zohledňuje nejen potřeby dětí a možnost volby, na čem budou žáci pracovat, ale také uvědomění si, proč danou věc dělají (vzdělávací cíl).

Na střední škole v krajském městě se přírodní vědy vyučují často přímo v terénu. Žáci mimo jiné zaměřili svůj zájem na potok, který protéká kousek za školou. Na několika stanovištích žáci pravidelně odebírají vzorky vody, vyhodnocují je a určují kvalitu vody. Při měření si všimli extrémního nárůstu dusičnanů a dalších látek naznačujících znečištění vody v dolní části toku potoka. Díky dlouhodobé řadě dat a více stanovištím, ze kterých pocházela, dokázali žáci odhalit jak dobu, kdy ke zhoršení došlo, tak část potoka, kde se znečištění objevilo. Žáci se rozhodli, že to tak nenechají, a spolu s učitelem předali svá zjištění Odboru životního prostředí. Profesionální měření potvrdila výsledky žáků. Vyšetřování odhalilo, že stavební firma při nedávných stavebních úpravách v okolí poškodila kanalizaci, ze které odpadní voda tekla přímo do potoka. Byla zjednána náprava. Žáci na vlastní kůži zažili, že to, co se učí, může bezprostředně pomoci přírodě i lidem v jejich okolí.

Při revizi ŠVP se učitelé ve škole shodli, že klasická organizace výuky ve 45minutových výukových hodinách po jednotlivých předmětech jim už nevyhovuje. Učitel je v tomto formátu velmi omezen a žádné téma nemůže pořádně rozvinout. Shodli se, že pro zvýšení motivovanosti dětí k učení musí výuka mnohem více než doposud vycházet z toho, co se děti naučit chtějí, co je zajímá, v čem jsou silné. Začali postupně tvořit systém, který by jim i dětem více vyhovoval. Nejdříve se dohodli na sloučení předmětů do větších oblastí. Pro každou oblast vznikl minitým, který vzdělávací cíle rozdělil na dvě úrovně – základní pro ty, kteří se daným tématem nechtějí hlouběji zabývat, a vysokou pro žáky, kteří se o dané téma zajímají. Na začátku školního roku si děti samy plánovaly osobní cíle učení – kde jim stačí základní úroveň a do čeho se opravdu ponoří. V diskusích s třídním učitelem si plán upravovaly, na schůzce svůj plán vzdělávání představily rodičům. Z požadavku mnoha dětí vyplynula potřeba zařazovat do rozvrhu týdne pravidelný čas, kdy si mohou samy pracovat na tématech, kterým se chtějí věnovat. Děti se tak učí o svém vzdělávání přemýšlet a pravidelným plánováním přebírají za své učení velký díl odpovědnosti.

Eva chodí do 7. třídy v malém městě. Bydlí společně se třemi sourozenci a matkou v azylovém domě, nemá skoro žádné hračky ani jedinou knížku. Ještě vloni měla obtíže přečíst souvisle delší text a nepřečetla v životě jedinou knihu, jen pár komiksů. Poprvé přečetla celou knížku až na dílně čtení ve škole. Tak zjistila, že mají ve škole také volně přístupnou knihovnu a děti si mohou půjčovat knížky domů. Od té doby čte Eva i několik knížek týdně. Objevila, že ji čtení knih a diskuse nad nimi hodně baví. Eva čte po roce i těžká a komplikovaná díla. Svým zaujetím pro knížky se Eva stala „čtenářským vzorem" pro své spolužáky a některé nalákala ke čtení také.
Uvažuje o tom, že jednou sama nějakou knihu napíše. Eva říká, že ji knížky učí přemýšlet o sobě i o světě.

Na hodinách dějepisu pracují žáci s rodinnými vzpomínkami. Doma zjišťují od svých prarodičů a rodičů, jak vzpomínají na život před rokem 1989. Ve škole se pak žáci zamýšlejí nad tím, proč se v jednotlivých rodinách vzpomíná rozdílným způsobem. Objevování rodinné identity jim přináší nové podněty, porozumění historii a představují si blízké osoby jak v běžných, tak obtížných životních situacích. Oceňují i odmítají to, jak se lidé v minulosti chovali v životě a hledají paralely se svým vlastním životem. Učitelé doplňují historický kontext, kterému z rozhovorů děti neporozuměly, a tím částečně tvoří obsah hodin dějepisu. Soudobé dějiny se tak žáci učí formou badatelského přístupu.