Desatero o vzdělávání

Radka učení na výběrové jazykové základní škole moc nebaví, ale má tu spoustu kamarádů a ve třídě je vůdčí osobností. Nevydrží na místě, pořád vymýšlí nějaké legrácky. Má nejhorší prospěch z celé třídy a občas i sníženou známku z chování. V sedmé třídě je ve škole na šestitýdenní praxi studentka psychologie, která s dětmi zkouší baterii testů na paměť, kreativitu, abstraktní myšlení. Radek ve všech testech vychází silně nadprůměrně a studentka se diví, jak může mít ty nejhorší známky. Půl roku na to výchovná poradkyně školy Radka nedoporučuje pro studium na střední škole a Radek nastoupí do odborného učiliště v sousedním městě; každý den vstává v pět hodin ráno a tráví denně přes dvě hodiny ve vlaku. Studium zvládá lehce a už před vyučením zjišťuje, že chce něco jiného. Rozhodne se pro vysokou školu. Individuálně se doučuje středoškolskou matematiku a fyziku a úspěšně složí zkoušky na ČVUT, kde však vydrží jen první semestr a odchází. Zakládá výrobní firmu, která ho podle jeho slov naplňuje. Líbí se mu, že může uplatnit kreativitu, a jako svoji hlavní silnou stránku vidí schopnost vyřešit jakýkoli problém. Jeho rodinná firma již funguje patnáct let, má výrobnu a několik prodejen, patnáct stálých a desítky sezonních zaměstnanců a potenciál pro růst. Radek se pořád někde něco učí a radí. Na své školy vzpomíná s úsměvem a říká, že kromě toho, že si zde našel kamarády a přátele na celý život, mu nic moc nedaly.

Když jsem učil programování na gymnáziu, měl jsem studenta, který byl celkově označován za „problémového". Snažil jsem se ho zaujmout, ale když to nefungovalo, nevyčítal jsem mu to ani ho k ničemu nenutil – o programování se nezajímal, což jsem respektoval. Za půl roku se nenaučil téměř nic, většinou seděl vzadu, nerušil, ale nevnímal. Student se zajímal o design a jednoho dne zjistil, že programování bude potřebovat. Najednou se do programování intenzivně ponořil a jeho pokrok byl takový, že na konci ročníku již samostatně programoval složitější zadání. Nezměnilo se vůbec nic: vyučující, postupy, způsob předávání informací, probíraná látka, všechno bylo stejné – změnilo se jen vnitřní nastavení dotyčného studenta. Nechci tím říci, že na začátku byl jeho přístup „špatný" a pak „dobrý", pouze to, že jen on rozhodoval o svém vzdělání dokonce i v systému, který se snaží rozhodovat za něj.

Šestnáctiletý úspěšný student víceletého gymnázia se rozhodl předčasně ukončit studium a přestoupit na střední průmyslovou školu. Hledal více praktické vzdělání, gymnaziální přístup považoval za příliš odtažitý od života. Začal studovat 2. ročník školy zaměřené na IT technologie. Po půl roce propadal z odborných předmětů a na konci roku dělal opravné zkoušky. Nešlo ani tak o to, že by se neuměl naučit požadované, ale podle jeho vlastních slov mu obsah toho, co se učili, připadal pro praxi nepoužitelný a zbytečný. O prázdninách se rozhodl vrátit na gymnázium, kde zpětně ocenil možnost rozvíjet se více všestranně a hledat širší možnosti svého dalšího studia a uplatnění.