Desatero o vzdělávání

Členové Stálé konference asociací ve vzdělávání (SKAV) se shodují na tomto souboru základních principů, které se týkají vzdělávání v průběhu celého života, a ve svých činnostech usilují o jejich naplnění. Jak číst tento dokument

5 Učíme se od sebe navzájem. Interakce v kulturně, sociálně, věkově i jinak různorodé skupině tomu napomáhají.

Vysvětlení

Učení se od sebe navzájem je v lidské společnosti dominantní a má mnoho podob. Hned od narození se rozvíjí sociální učení – určité projevy dětí jsou oceňovány a podporovány, jiné zavrhovány a odmítány rodinou, později širším kulturním společenstvím. Děti od nejnižšího věku se učí napodobováním druhých lidí. Začínají napodobováním činností, jejichž význam nechápou, a postupují až ke skutečné imitaci, při které děti dobře rozumějí účelu určité činnosti či chování a přesně kopírují úkony, které je třeba pro dosažení výsledku udělat. Další svébytnou formou vzájemného učení je hra, ve které děti rozvíjejí své myšlení, poznání světa, pohybové i sociální dovednosti. Již od raného věku se rovněž spontánně objevuje záměrné učení druhých dětí – modelování nebo jiné přibližování činností, které jedno dítě umí a chce je naučit druhé. A konečně, také už u dětí jsou přítomné i situace spolupráce při učení, kdy společně objevujeme a prozkoumáváme něco, co doposud neuměl ani jeden z nás.


Všechny tyto formy vzájemného a sociálního učení předcházejí školu a v rámci formálního vzdělávání bychom na ně měli navazovat a dále je rozvíjet. Většina učení i v současnosti probíhá informálně, v interakci s druhými, nikoliv formálně, z učebnic či výkladů. Tento fenomén je umocňován novými technologiemi, které umožňují vzájemné propojení na zcela nové úrovni. Škola může tuto různorodost využívat při vytváření vzdělávacího prostředí. Učení v takové skupině může být rychlejší, pestřejší i názornější. Pomáhá vidět různé možnosti, nahlédnout věci z různých úhlů, rozvíjet umění diskuse, naslouchat druhým, formulovat argumenty a hledat řešení, které naplní potřeby všech zúčastněných.


Děti se v mnoha ohledech učí více od jiných, různě starých dětí než od dospělých. Ostatní děti jsou jim blíže věkem, myšlením a svým vývojem. Jsou přirozenými spojenci pro hru a sdílení. Při hře a interakci různě starých dětí se rozvíjejí mladší i starší. Mladší přebírají od starších jejich znalosti, dovednosti i modely chování. Starší se předáváním svých znalostí a dovedností v nich utvrzují a také se učí o mladší pečovat. Zajímavým důsledkem různověkých skupin dětí je menší pravděpodobnost vzniku šikany. Pokud jsou starší děti zvyklé na hru s malými dětmi, velmi dobře rozumějí tomu, že mladší mnoho věcí ještě nemohou zvládat. Starší tak nemají potřebu se nad ně dále vyvyšovat.


V kulturně, sociálně, nábožensky, jazykově a jinak rozmanitých společnostech, v setkávání s jinakostí a růzností, poznáváme nejenom šíři světa, ale také sami sebe, naši jedinečnost a hodnotu, budujeme vlastní identitu. Vzájemné učení není jen nutným důsledkem života v různorodých společenstvích, ale také předpokladem pro využití jejich potenciálu. Z mnoha dějinných událostí lze doložit, že neschopnost vzájemného učení, poznávání se a budování vzájemného respektu ohrožuje život celého společenství.

Příklady z praxe

1

Čtenářský klub vznikl ve škole jako nepovinný předmět. Chodí sem děti z celého druhého stupně. Zpočátku se přihlásily pouze děti, které již hodně četly a rády si o knížkách povídaly. Postupně ale nalákaly i kamarády, kteří takový vztah ke čtení původně neměli. Děti si vzájemně předčítají zajímavé pasáže, které vyhledávají podle společného zadání, diskutují etická dilemata, hledají paralely ve svých životních zkušenostech. Vzájemně se ovlivňují a doporučují si knížky. Společně si prostřednictvím četby, přemýšlením a následných diskusí tříbí názory na svět kolem sebe. Zároveň se přirozeně propojují děti mezi ročníky. Starší děti často nahlas oceňují, jakých myšlenek jsou mladší děti schopné, mladší ve starších hledají své vzory. Propojení a ovlivňování se navzájem je nejdůležitější princip učení v tomto čtenářském klubu.

2

Sdružení rodičů při škole vyhlašuje každý rok grantové řízení na projekty, které pozitivně rozvíjejí společné soužití ve škole a jejím okolí. Děti projekty zpracovávají a realizují v rámci výuky. Do hledání toho pravého nápadu na projekt, který bude užitečný pro okolí, děti promítají své zkušenosti a postřehy, tříbí si vzájemně názory, ve společných diskusích se učí hledat argumenty, jasně formulovat myšlenky, kriticky posuzovat názory druhých. Okolo nosných nápadů se spontánně vytvářejí projektové týmy z dětí, které nápad oslovil. Nejprve se ověřuje užitečnost nápadu. Děti sestavují anketu či dotazník, kde zjišťují názory spolužáků, rodičů nebo prostě veřejnosti v okolí. Často zjistí, jak odlišný pohled na stejnou věc různí lidé mají, a poznají, jak je složité dojít k obecně přijatelnému konsensu. Připravený projektový plán prezentují Výboru sdružení rodičů, jehož členové se podrobně vyptávají jak na samotný účel projektu, tak zjišťují, jestli je celý plán dobře vystavený. Často ještě děti zjistí, že mají ve svém plánu mezery, ačkoli před chvilkou jim přišlo vše jednoduché a jasné. Výbor přidělí granty nebo doporučí v konkrétních bodech projektové plány dopracovat. Projektový tým si zároveň vybere nebo dostane garanta projektu – učitele nebo některého z rodičů – se kterým konzultují jednotlivé kroky, detailní postup prací, změny v projektu. Těžiště učení při těchto projektech je uvnitř projektového týmu. Děti si samy zjišťují informace a navrhují postupy. Často se něco napoprvé nezdaří. Získávají rozličné dovednosti, které mají univerzální základ ve spolupráci a porozumění ostatním.

3

Škola na okraji Prahy tvoří opravdu mezinárodní společenství. Z dvou set padesáti dětí je jen šedesát Čechů, ostatní děti mají jiný mateřský jazyk, jsou namíchány ze všech kontinentů. To, co zpočátku byla velká komunikační nevýhoda a problém, začal pedagogický sbor využívat ve prospěch učení. Všechny nápisy ve škole převedli do srozumitelných ikonických obrázků, děti doplňují názvy ve svých jazycích. Ve třídách se využívají mateřské jazyky všech dětí. Na nástěnkách po téměř celé ploše zdí má každý svoje místo, které odráží jeho identitu v aktuálních materiálech z historie, zeměpisu, jazyka, světového dění. Když přijde nový žák, každá třída má zavedený představovací rituál, kde žák, někdy s dopomocí rodičů nebo sourozenců, ukazuje, odkud je, jaké tam jsou zvyky, co je v jejich zemi zajímavé a výjimečné. Děti jsou při vyučování často povzbuzovány, aby mezi sebou mluvily mateřským jazykem, např. při skupinové práci. Děti si v učení přirozeně pomáhají. Často se stává, že některé dítě nerozumí, o čem se mluví, a učitel neumí problematiku vysvětlit v mateřském jazyce žáka. Většinou se ve třídě někdo najde, kdo dokáže pomoci. Rumunská dívka vysvětluje Kolumbijci španělsky, Marokánec mluví arabsky s dívkou ze Sýrie, český Rom si rozumí s Romem z Portugalska. Někdy se stává, že „jazykový asistent" zaskočí z vedlejší třídy. Vzájemné učení se stává silnou stránkou školy. Učení zejména jazyků a společenských věd je bohaté, plastické díky sdíleným životním příběhům a zkušenostem.

4

Škola je zapojena do dlouhodobé mezinárodní spolupráce, kterou realizuje na dálku prostřednictvím internetu. Žáci spolupracují na tématech, kterým se normálně věnují ve škole, se svými zahraničními „spolužáky". Učitelé z několika zemí se totiž domluvili, že do maximální míry sladí tematicky své vzdělávací plány, a žáci z různých zemí se díky tomu mohou od sebe navzájem učit. Nejprve si navzájem představí, jak k tématu přistupují v jejich škole (zemi), cizí jazyk jim přitom slouží jako prostředek ke komunikaci. Nedílnou součástí také je, že si pro sebe navzájem připraví nějaké úkoly (od matematiky přes dějepis po přírodopis), jejichž řešení jsou pro jejich spolužáky v zahraničí výzvou. O výsledných řešeních pak spolu diskutují pomocí chatu nebo videokonference. Žáci tak získávají jak konkrétní znalosti a dovednosti ve vzdělávacích oblastech, tak rozhled a dovednost přemýšlet v globálních souvislostech. Zároveň tato mezinárodní spolupráce dodává na významu výstupům jejich práce v rámci vzdělávání, protože to, na čem pracují a zároveň se to učí, slouží jako zdroj pro učení ještě někomu dalšímu – jejich zahraničním spolužákům.

5

Studenti gymnázia jezdí pravidelně jedno odpoledne v týdnu do blízkého dětského domova. To, co začalo jako krátký školní projekt, se pro některé stalo pravidelnou a dlouhodobou aktivitou, ve které dobrovolně pokračují. S mladšími dětmi si nejenom hrají, ale také je doučují látku z matematiky, češtiny, přírodopisu nebo vlastivědy. Dětem věnují čas, který personál domova ani při nejlepší vůli nemá. Gymnazisté jsou jim navíc věkově blíž a často se pro mladší děti stávají tahouny a vzory, které děti mají chuť následovat. Proto jde i doučování snáze a někdy stačí i jen hodina týdně, aby se dětem z domova zlepšil školní prospěch. Gymnazisté se při učení dětí utvrzují ve znalostech a tématech, které předávají v rámci doučování. Tato zkušenost jim ale také umožňuje poznávat životní podmínky a příběhy dětí, které v některých ohledech v životě neměly takové štěstí jako oni sami. Mnozí se díky tomu naučili vážit i zdánlivých maličkostí ve svém vlastním životě, které do té doby měli za samozřejmé. Rozvíjejí svoje schopnosti porozumění druhým, empatie a spolupráce. Skutečně pomáhají druhým a zažívají za to vděk. Vzájemné učení může probíhat i v situaci, která je na první pohled nevyrovnaná. Jak děti z dětských domovů, tak gymnazisté si odnášejí nové zkušenosti, poznatky a životní lekce.

6

V několika případech jsme pozorovali sedmi- a osmileté děti hrající složité karetní hry ve skupinách se staršími dětmi. Mladší děti by samy takové hry hrát nedokázaly. Nebyly by schopné dostatečně dlouho udržet pozornost, sledovat pravidla a ani držet karty rovně tak, aby do nich ostatní děti neviděly. Se staršími dětmi ale hrát mohly, neboť právě ony je udržovaly v pozoru, připomínaly jim, co mají dělat, když to bylo potřeba, a někdy jim poradily se strategií: „Dávej pozor." „Snaž se zapamatovat, jaké karty byly odehrány." „Přemýšlej, než položíš kartu, abys nepoložil něco, co ostatní mohou vzít." Pozornost, paměť a prozíravost jsou prvky toho, čemu běžně říkáme inteligence. Během hraní karetních her, které hrály čistě pro zábavu, starší děti pomáhaly mladším s vývojem jejich inteligence.

Zpět
na body
desatera

Vysvětlení deseti principů Desatera prošlo procesem zpracování otevřenou pracovní skupinou členů SKAV, vnitřním a vnějším připomínkováním i diskusí s externími odborníky na uzavřeném kulatém stole. Tato verze zohledňuje všechny dosavadní připomínky.

 

Soustředili jsme se na Vysvětlení a Příklady. Jsme si vědomi, že přes velké úsilí mnoha lidí dokument není stoprocentní. A zřejmě ani nemusí být. Bude sloužit ke stálé diskusi nad těmito principy, což je jeho hlavní účel, a plánujeme ho takto využívat i při kulatých stolech. Neměli jsme kapacitu na zpracování zdrojů, které ještě budeme muset doplnit v další fázi. Naráželi jsme na rozpory mezi principy svobodné volby jedince a potřebou společného vzdělávání, autonomie učícího se vůči společenské zakázce a zvažovali jsme, co je ještě akceptovatelné učiteli a rodiči. Víme, že někde nám chybějí příklady z neformálního vzdělávání.

 

Ve vzájemném vyjasňování stanovisek jsme si uvědomovali, jak širokou a různorodou paletu názorů, východisek a postojů zastupujeme. A všichni si asi uvědomujeme, jak těžká je konsensuální shoda v takto širokém spektru odborníků a organizací.

 

Své náměty k tomuto materiálu nám můžete posílat na info@skav.cz.